Tereza Riedlbauchová

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tereza Riedlbauchová
Tereza Riedlbauchová (2016)
Tereza Riedlbauchová (2016)
Narození11. ledna 1977
Praha
Povoláníbásnířka, literární historička
VzděláníFilosofická fakulta UK, Sorbonna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tereza Riedlbauchová (* 11. ledna 1977 Praha) je česká básnířka, nakladatelka, literární historička a překladatelka.

Život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1995 absolvovala Akademické gymnázium Štěpánská v Praze, v roce 2002 obor český jazyk a literatura a v roce 2003 obor francouzština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2007 v Ústavu české literatury a literární vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dokončila doktorské studium (tituly PhDr. a Ph.D.) se specializací na českou literární historii 19. století s přesahem k francouzské literatuře. Studovala rovněž v Paříži, kde v roce 2009 ukončila Master 2 na Katedře slavistiky na fakultě Paříž 4 na univerzitě Sorbonna.

Vystřídala řadu zaměstnání: pomocná redaktorka v Lidových novinách, pedagog (gymnázium Buďánka, Katedra české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Katedra historických studií Filozofické fakulty Univerzity Pardubice) aj. V letech 2007–2011 působila jako lektorka českého jazyka a literatury na Katedře slavistiky na fakultě Paříž 4 na Sorbonně. Do února 2017 pracovala jako vědecká tajemnice a zástupkyně ředitele Památníku národního písemnictví.

Kromě vlastní spisovatelské činnosti je rovněž redaktorkou a editorkou řady básnických a vědeckých publikací či autorkou vědeckých studií. Překládá současnou poezii, zejména z francouzštiny.

V roce 2007 založila nakladatelství Literární salon se zaměřením na současnou poezii[1][2] a v roce 2012 vědeckou edici Depozitář v Památníku národního písemnictví. V roce 2007 a 2008 spolupořádala festival Poezie mezi Prahou a Paříží/ Poésies de Paris à Prague.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Tereza Riedlbauchová debutovala ve svých dvaceti třech letech sbírkou Modrá jablka (2000), zahrnující její básně psané od osmnácti let, která společně s poémou Podoba panny pláč (2002) svou expresivní metaforičností navazuje na klasickou poezii 20. století (Georg Trakl, Anna Achmatovová, Rainer Maria Rilke, Boris Pasternak, Vladimír Holan, František Hrubín, Jakub Deml aj.).[3][4][5]

Sbírka Modrá jablka je postavena na přírodní tematice, kdy se krajina stává obrazem lidské existence. Člověk-poutník se ocitá stále na cestách, fascinován neznámou smrtí (motivy popela, prachu, rozpadání), milostný vztah je pro něho především nenaplněnou touhou. Potřeba vyrovnávat se s klasickou poezií vede k zápasu s živly i k odkazům na tradiční křesťanskou symboliku. Jednotlivé verše jsou nositeli silných obrazů, které se volně či těsněji řetězí. Autorka si v nich ohmatává jazykové hranice, zejména pomocí mnoha novotvarů. Velká paleta barev souvisí také s převažujícím obdobím podzimu, které je charakteristické i pro poému Podoba panny pláč, inspirovanou poémami Mariny Cvetajevové.[6][7] Silně obrazivá báseň, o sedmi částech, prologu a závěru s dominujícími motivy břicha, ryby, krve a zlaté, červené a černé barvy, zachycuje rozpad prvního milostného vztahu; příběh se v ní však objevuje jen v několika málo fragmentech. Za rozsáhlou milostnou poému lze považovat také sbírku Velká biskupovská noc (2005), v níž ustupuje přírodní lyrika i tradiční motivy a k dominantním motivům patří sen. Krajina se stává součástí prostoru těla a milostný akt vytržením, závratí, zázrakem, zápasem se smrtí, ale zároveň i aktem splývání se zemí a umíráním. Básně se ocitají v blízkosti Písně písní, ale důraz je v nich kladen více na mýtus. Milostný akt, odehrávající se v mytickém prostoru Biskupov, připomíná pohanský rituál, kdy se milenec s milenkou jako dávní věštci či polobozi pokoušejí spojit nebe se zemí.

Zatímco tři první básnické knihy Terezy Riedlbauchové jsou postaveny na výrazné metaforice a spojeny s motivem úzkosti, dvě poslední sbírky Don Vítor si hraje a jiné básně (2009) a Pařížský deník (2013) se výrazně posouvají ke konkrétnosti, všednosti, naraci, do blízkosti poetiky Guillauma Apollinaira a surrealistů.[8]

Ve sbírce Don Vítor si hraje a jiné básně sledujeme nejprve příběh básnířky a sochaře, odehrávající se v bytě na Loretánském náměstí a v sochařově ateliéru. Do popředí se dostávají ulice konkrétních měst, ale zejména prostory bytů. Jakkoli zde stále dominují milostné a erotické básně, jejich tonalita není tolik myticko-snová, ale smyslná a vášnivá; jako bychom se ocitli uprostřed bakchanálních oslav. Tělesnost a tělesný prožitek jsou spojeny s interiérem pokoje. Samostatnými bytostmi se stávají nejen části těla, ale také oživlé předměty, které nečekaně mění svou funkci. Napomáhají k vnímání prožitku jako groteskního, absurdního, ironického či humorného. Druhá část sbírky se přes širokodechou milostnou skladbu s antickými motivy Hélios přesouvá k básním zasazeným do Paříže.[9][10] Nové téma samoty a cizinectví ve velkoměstě předjímá následující sbírku Pařížský deník, která oproti očekávání obsahuje deníkové zápisky pouze fragmentárně, a to v napětí mezi všedně zachycenými událostmi a bizarností imaginativně-snových vizí. Milostná tematika, v několika básních stále výrazně přítomná, ustupuje básním s existenciálním zaměřením. Sbírka je postavena na principu zrcadlení, odrazu a dialogu, dvojí bytí básnířky mezi Prahou a Paříží se tříští v roztoulanost po světě, milostné napětí mezi ženou a mužem se stává tenzí mezi ženou a jejími mužskými protějšky, které ji provázejí na horizontále cest a na vertikále chlapec – zralý muž – stařec. Střídání prostorů vede k vykořeněnosti, každé místo a s ním spojený vztah ke ztrátě jistot, k těkání odnikud nikam, k deziluzi. Protiváhu představují básně prosvětlené francouzskou krajinou, městy, kulturou a především okouzlením ze života, byť i jeho nejtemnějšími projevy.[11]

Básně Terezy Riedlbauchové byly přeloženy do devíti jazyků (francouzština, španělština, portugalština, rumunština, angličtina, němčina, bulharština, polština a srbština). Byly otištěny v časopisech Host, Tvar, Pěší zóna, Weles, Intelektuál, Dobrá adresa, Pandora, Tahy, Wagon, A2, Lidové noviny (Česko), Vlna, Dotyky (Slovensko), Poezja dzisiaj (Polsko), Public Republic, Slovanské rozhledy, Slovoto, eLit, Znači (Bulharsko), Littérales, Maison de la Poésie et de La Langue française (Belgie), Ricochets, À verse, Autre sud, Place de la Sorbonne (Francie), Les soirs rouges, Le Sabord (Kanada), Asymptote, Body, The Brooklyn Quarterly (USA), Revista 0 (Španělsko, Jižní Amerika).

Básnické sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Modrá jablka, Ivo Železný, Praha 2000
  • Podoba panny pláč, MaPa, Brno 2002 (poéma)
  • Velká biskupovská noc, Ing. Marek Turňa, Zlín 2005 (výtvarný doprovod Valentin Popov, doslov Bogdan Trojak)
  • Don Vítor si hraje a jiné básně, Kniha Zlín, Zlín 2009 (výtvarný doprovod Eva da Silva Melo, doslov Petr Maděra)
  • Pařížský deník, Kniha Zlín, Zlín 2013 (výtvarný doprovod Michel Mouthon, doslovy Veronika Riedlbauchová, Ondřej Macura)

Básnické sbírky v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

  • Edna dălga nošt v Biskupov, Žanet 45, Plovdiv 2011 (bilingvní vydání Velké biskupovské noci, překlad do bulharštiny Dimana Ivanova, předmluva Žoržeta Čolakova, výtvarný doprovod Christo Gočev)

Antologie[editovat | editovat zdroj]

  • Poesys 20 (Plurilingv 1). Antologia festivalului internaţional Nopţile de poezie de la Curtea de Argeş 2016, edited and translated by Dumitru M. Ion and Carolina Ilica, International Academy Orient-Occident, Bukurešť 2016
  • From a Terasse in Prague. A Prague poetry anthology, edited by Stephan Delbos, Litteraria Pragensia Books, Centre for Critical & Cultural Theory, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Prague 2011
  • Bezpodmínečné horizonty, Masarykova univerzita, Brno 2010
  • česko-francouzská antologie Poésies de Paris à Prague/ Poezie mezi Prahou a Paříži, Avant-poste/ Boulvart, 2007 
  • Antologie české poezie. II. díl, Dybbuk, Praha 2007 
  • S tebou sám. Antologie současné milostné poezie, Dauphin, Praha 2005 
  • Jezdec na delfíně, Concordia, Praha 2005
  • Antologie nové české literatury 1994–2004, Fra, Praha 2004 
  • Ars poetica, Bratislava 2004 

Odborné práce[editovat | editovat zdroj]

Monografie[editovat | editovat zdroj]

  • Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Pavel Mervart (Filozofická fakulta Univerzity Pardubice), Červený Kostelec 2010.

Studie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Julius Zeyer: médiateur de la culture française. In: La France et l’Europe centrale. Médiateurs et médiations. Institut d’études slaves, Paris 2015, s. 41–50.
  • William Ritter et les écrivains tchèques : correspondance avec Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer et Svatopluk Čech (1894–1906). In: William Ritter (l’Europe centrale en amateur). Paříž 4, Sorbonna, Paříž 2010.[12]
  • Zeyerovy pobyty ve Francii. In: Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. Host a Katedra knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2009, s. 270–283.
  • Komentář. In: Julius Zeyer: Vyšehrad a Troje paměti Víta Choráze. Česká knižnice, Host, Brno 2009, s. 269–301.
  • Výtvarné a hudební kontexty české literatury přelomu 19. a 20. století (J. Zeyer – F. Bílek – J. B. Foerster). In: Literatur, Sprache, Kultur und Fremde. Beiträge zur V. internationalen westslawistischen studentenkonferenz Interfaces in Leipzig. Herausgegeben von Rainer Mende, František Martínek und Tomasz Sikora, Olms, Hildesheim 2007, s. 213–225.
  • Čtyry doby Boženy Němcové a Čtvero dob Terézy Novákové. In: Jedním okem / One Eye Open, Women’s Issues in Central Europe. 6. Praha 2006, s. 46–60.
  • Vrchlického básnické překlady Victora Huga. In: Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Sborník k 150. výročí narození dvou protichůdců. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2004, s. 53–58.
  • Poutník Julia Zeyera. Tvar, 3, 1999, edice Tvary, sv. 3, s. 1–32.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Jonáš Zbořil, V pokoji Terezy Riedlbauchové, A tempo revue 30.5.2009
  2. ↑ Český rozhlas, Literární salón: Loreta, 2005
  3. ↑ Kopáč R, Popálené dlaně, ženy v české poezii, Uni, 6, 2006, r. 16, s. 30–33
  4. ↑ Piorecký K, Mezi útočištěm a útokem (Neúplný přehled současné české poezie), Tvar, 1, 2009, s. 6–8
  5. ↑ „Být básnířkou“ – Simona Martínková-Racková, A2, 12, 2012, s. 18–23
  6. ↑ rozhovor s Terezou Riedlbauchovou „Panna, Zeyer a strach“ – Ondřej Horák, Tvar 15, 2002, s. 6–7.
  7. ↑ rozhovor s Terezou Riedlbauchovou „Básnířka Tereza Riedlbauchová vydá sbírku Velká biskupovská noc a řekla Právu: Naše kultura vyrůstá z rozporu duše a těla“ – Radim Kopáč, Právo, 24. 8. 2005, s. 16 
  8. ↑ „Fotografovi se obvykle také nevyčítá, že dělá samé akty“ – Břetislav Dytrich, Host, 10, 2009, s. 28–30 (nové básně s. 26–27)
  9. ↑ Holeček L, recenze: Tereza Riedlbauchová – Don Vítor a jiné básně
  10. ↑ Sieberová J, recenze: Riedlbauchová, Tereza Don Vítor si hraje a jiné básně
  11. ↑ Prokop L, recenze na sbírku Pařížský deník, A2, 5, 2013, s. 4
  12. ↑ Tereza Riedlbauchová, Université Paris-IV Sorbonne, Dostupné on line (fr.)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Alena Fialová (ed.): V souřadnicích mnohosti. Česká literatura první dekády jednadvacátého století v souvislostech a interpretacích, Academia, Praha 2014, ISBN 978-80-200-2410-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tereza_Riedlbauchová&oldid=23519400“